Nedávno sem kvůli blíže nespecifikovanejm důvodum ležel v nemocnici a dostal sem se do hodně podivnýho stavu. Byl sem nadopovanej jakousi sračkou, která mi byla podávaná kapačkou do žíly a k tomu sem žral třikrát denně asi tak tunu různejch velkejch a barevnejch prášků. Kombinace všech těchhle léků způsobila, že sem byl určitym zvláštnim způsobem pěkně sjetej. Na jednu stranu docela zábavný stavy, kdy sem před spanim při zavření očí viděl neuvěřitelný barevný obrazce, který se prolínaly s jakousi noir-komiksovou vizí - tahle část byla super.
Co mě ale docela kurva znepokojilo bylo to, že sem se dostal do určitýho stavu, kterej bych nazval fyzickou i citovou otupělostí. Ta fyzická by mě až zas tolik nesrala - vobčas je dobrý užít si ten absolutně primitivní pocit ochablýho těla, nedostatečný hygieny a lenosti i k tomu, aby člověk vstal a šel se vychcat...Ta psychická byla horší - hlavně v kombinaci s muzikou. Ležel sem v nemocniční posteli a poslouchal tuny muziky - co tam taky máte celý dny dělat, když nechcete poslouchat důchodce a jejich starosti, čumět na fotbal s důchodcema nebo přijímat vod důchodců označení jako "buzerant", "vlastizrádce" a "narkoman". A zjistil sem děsivou věc. Muzika mě nechávala absolutně chladnym. Možná to nezní tak děsivě, když to popisuju, ale byla to pravděpodobně ta nejstrašnější věc, kterou sem v životě zažil. Byl sem schopnej i nadále muziku analyzovat, chápat a slyšet tak jak sem se to naučil (nebo spíš jak sem se profesionálně deformoval) během těch let, co se muzice věnuju, ale nebyl sem schopnej čerpat z ní žádný emoce. Bylo to jako vakuum. Jako když se snažíte zhluboka se nadechnout, ale do plic vám nevniká žádnej kyslík.
Tohle vakuum trvalo několik dní, možná i tejdnů, trochu sem ztratil přehled vo čase, možná taky vinou těch prášků. Během tý doby nejenomže vyšla spousta nový a skvělý muziky (u který sem nebyl vůbec schopnej posoudit, jestli se mi to líbí nebo ne...), ale zposlech sem i spoustu starejch alb a některý z nich patřily mezi moje oblíbený, dokonce alba, při jejichž poslechu se mi často předtim stávalo, že mě natolik psychicky rozrušily, že sem byl schopnej i brečet. A teď ? Vůbec nic, pusto.
A pak sem zničehonic po delší době natrefil na kapelu, kterou posloucham už dlouho, ale dlouho sem si od nich nic nepustil - AFI - A Fire Inside, americkou kapelu, která se z klasickýho punkrocku a možná trochu sxe hardcoru vyvinula přes jakejsi hybrid tvrdších Cure a měkčích Misfits do něčeho, co zase trochu překračuje hranice více stylů, každopádně nebudu plejtvat chválou. Tahle kapela je prostě mrda. A hlavně se mi díky ní stala zvláštní věc. Začátek jejich alba Sing The Sorrow - rytmus bicích temnější než temno a do toho jakejsi pokřivenej sbor, kterej jakoby znetvořenejma hlasama ze záhrobí volá: "Miluj svou nenávist, tvoje víra je ztracená, teď už jsi jedním z nás." A někdejší sXe bojovník z kalifornskýho Ukiah Davey Havok se připojí svym skoro operně vysokym zpěvem a pokračuje se dál a album nabírá na intenzitě. Už jenom z tohohle geniálního intra celýho alba mi naskočila husí kůže, po zádech přebíhal mráz a já sem ucejtil neuvěřitelnej příval emocí - stejně jako pokaždý když STS nebo cokoliv od AFI posloucham. Nemoh sem tomu věřit. AFI zachránili mojí citovou příčetnost, hehe...:)
A proto - ta muzika se vám líbit nemusí, ale mě to prosim vás necpěte. Líbí se mi starý rychlý punkový songy s basou ala Rancid a vtipnejma ironickejma textama vo kalifornský squatterský scéně, líbí se mi prostřední část tvorby a songy s nádechem horrorů, Misfits a hodně temnýho hardcore-punku a stejně tak se mi líbí i rádiovky jako Miss Murder, Love Like Winter, Silver And Cold a podobně nebo jejich nový album plný melancholickejch songů inspirovanejch kapelama typu Depeche Mode nebo Duran Duran, protože prostě podle mě to tahle kapela v sobě má a tvoří, to, co opravdu chce tvořit, jinak by na mě jejich hudba nemohla takhle působit. To si myslim já. Co si myslí ostatní je mi v tomhle případě naprosto u prdele, díky...;) Zapomněl sem eště samozřejmě dodat, že od tý doby, co mě AFI timhle způsobem hudebně "znovu-probudili", tak se mi veškerá senzitivita ohledně hudby vrátila, jako by to překonalo i účinky těch prášků. Takže tim bych asi svuj oslavnej článek na tohle téma skončil. Chystam další - tentokrát na téma: "Nový album Comeback Kid - aneb proč je kurva tak dobrý?" a pak podrobnej rozbor všech alb Black Flag, což už teprve nebude nikoho bavit, těšim se na to. Díky za pozornost...;)
Žádné komentáře:
Okomentovat