A ještě bych si dovolil vtipné video na závěr. Co se stane, když hrajete poprvý v životě s foot-switchem, máte tak zahuhlanej hlas, že zníte jak pokus o Bocelliho, do toho bubeník nasadí až groteskně smrtící tempo v závěrečný části songu, která má bejt pomalá a eště publikum vůbec, ale vůbec nezajímáte? Tohle:
čtvrtek 15. prosince 2011
Postřeh dne č.1
Zjistil jsem, že od svejch cca 14 let jsem složil (sám nebo v koprodukci) přesně 112 songů. Druhá část zjištění je horší. Kolik z těch 112 songů bylo aspoň trochu dobrejch? Asi tak 12. Což leccos vypovídá. Když se jedná o přehnaný skládání muziky, říká se tomu taky grafomanie? Protože tím rozhodně trpim - po všech směrech. Koneckonců, proto bleju osobní pocity do blogu, což mě zbaví přebytku exhibicionismu bez nějakejch vedlejších efektů.
čtvrtek 29. července 2010
Nedokonalej pláč a křik v extázi...
Hello from the gutters of this city...
Nedávno sem kvůli blíže nespecifikovanejm důvodum ležel v nemocnici a dostal sem se do hodně podivnýho stavu. Byl sem nadopovanej jakousi sračkou, která mi byla podávaná kapačkou do žíly a k tomu sem žral třikrát denně asi tak tunu různejch velkejch a barevnejch prášků. Kombinace všech těchhle léků způsobila, že sem byl určitym zvláštnim způsobem pěkně sjetej. Na jednu stranu docela zábavný stavy, kdy sem před spanim při zavření očí viděl neuvěřitelný barevný obrazce, který se prolínaly s jakousi noir-komiksovou vizí - tahle část byla super.
Co mě ale docela kurva znepokojilo bylo to, že sem se dostal do určitýho stavu, kterej bych nazval fyzickou i citovou otupělostí. Ta fyzická by mě až zas tolik nesrala - vobčas je dobrý užít si ten absolutně primitivní pocit ochablýho těla, nedostatečný hygieny a lenosti i k tomu, aby člověk vstal a šel se vychcat...Ta psychická byla horší - hlavně v kombinaci s muzikou. Ležel sem v nemocniční posteli a poslouchal tuny muziky - co tam taky máte celý dny dělat, když nechcete poslouchat důchodce a jejich starosti, čumět na fotbal s důchodcema nebo přijímat vod důchodců označení jako "buzerant", "vlastizrádce" a "narkoman". A zjistil sem děsivou věc. Muzika mě nechávala absolutně chladnym. Možná to nezní tak děsivě, když to popisuju, ale byla to pravděpodobně ta nejstrašnější věc, kterou sem v životě zažil. Byl sem schopnej i nadále muziku analyzovat, chápat a slyšet tak jak sem se to naučil (nebo spíš jak sem se profesionálně deformoval) během těch let, co se muzice věnuju, ale nebyl sem schopnej čerpat z ní žádný emoce. Bylo to jako vakuum. Jako když se snažíte zhluboka se nadechnout, ale do plic vám nevniká žádnej kyslík.
Tohle vakuum trvalo několik dní, možná i tejdnů, trochu sem ztratil přehled vo čase, možná taky vinou těch prášků. Během tý doby nejenomže vyšla spousta nový a skvělý muziky (u který sem nebyl vůbec schopnej posoudit, jestli se mi to líbí nebo ne...), ale zposlech sem i spoustu starejch alb a některý z nich patřily mezi moje oblíbený, dokonce alba, při jejichž poslechu se mi často předtim stávalo, že mě natolik psychicky rozrušily, že sem byl schopnej i brečet. A teď ? Vůbec nic, pusto.
A pak sem zničehonic po delší době natrefil na kapelu, kterou posloucham už dlouho, ale dlouho sem si od nich nic nepustil - AFI - A Fire Inside, americkou kapelu, která se z klasickýho punkrocku a možná trochu sxe hardcoru vyvinula přes jakejsi hybrid tvrdších Cure a měkčích Misfits do něčeho, co zase trochu překračuje hranice více stylů, každopádně nebudu plejtvat chválou. Tahle kapela je prostě mrda. A hlavně se mi díky ní stala zvláštní věc. Začátek jejich alba Sing The Sorrow - rytmus bicích temnější než temno a do toho jakejsi pokřivenej sbor, kterej jakoby znetvořenejma hlasama ze záhrobí volá: "Miluj svou nenávist, tvoje víra je ztracená, teď už jsi jedním z nás." A někdejší sXe bojovník z kalifornskýho Ukiah Davey Havok se připojí svym skoro operně vysokym zpěvem a pokračuje se dál a album nabírá na intenzitě. Už jenom z tohohle geniálního intra celýho alba mi naskočila husí kůže, po zádech přebíhal mráz a já sem ucejtil neuvěřitelnej příval emocí - stejně jako pokaždý když STS nebo cokoliv od AFI posloucham. Nemoh sem tomu věřit. AFI zachránili mojí citovou příčetnost, hehe...:)
A proto - ta muzika se vám líbit nemusí, ale mě to prosim vás necpěte. Líbí se mi starý rychlý punkový songy s basou ala Rancid a vtipnejma ironickejma textama vo kalifornský squatterský scéně, líbí se mi prostřední část tvorby a songy s nádechem horrorů, Misfits a hodně temnýho hardcore-punku a stejně tak se mi líbí i rádiovky jako Miss Murder, Love Like Winter, Silver And Cold a podobně nebo jejich nový album plný melancholickejch songů inspirovanejch kapelama typu Depeche Mode nebo Duran Duran, protože prostě podle mě to tahle kapela v sobě má a tvoří, to, co opravdu chce tvořit, jinak by na mě jejich hudba nemohla takhle působit. To si myslim já. Co si myslí ostatní je mi v tomhle případě naprosto u prdele, díky...;) Zapomněl sem eště samozřejmě dodat, že od tý doby, co mě AFI timhle způsobem hudebně "znovu-probudili", tak se mi veškerá senzitivita ohledně hudby vrátila, jako by to překonalo i účinky těch prášků. Takže tim bych asi svuj oslavnej článek na tohle téma skončil. Chystam další - tentokrát na téma: "Nový album Comeback Kid - aneb proč je kurva tak dobrý?" a pak podrobnej rozbor všech alb Black Flag, což už teprve nebude nikoho bavit, těšim se na to. Díky za pozornost...;)
Nedávno sem kvůli blíže nespecifikovanejm důvodum ležel v nemocnici a dostal sem se do hodně podivnýho stavu. Byl sem nadopovanej jakousi sračkou, která mi byla podávaná kapačkou do žíly a k tomu sem žral třikrát denně asi tak tunu různejch velkejch a barevnejch prášků. Kombinace všech těchhle léků způsobila, že sem byl určitym zvláštnim způsobem pěkně sjetej. Na jednu stranu docela zábavný stavy, kdy sem před spanim při zavření očí viděl neuvěřitelný barevný obrazce, který se prolínaly s jakousi noir-komiksovou vizí - tahle část byla super.
Co mě ale docela kurva znepokojilo bylo to, že sem se dostal do určitýho stavu, kterej bych nazval fyzickou i citovou otupělostí. Ta fyzická by mě až zas tolik nesrala - vobčas je dobrý užít si ten absolutně primitivní pocit ochablýho těla, nedostatečný hygieny a lenosti i k tomu, aby člověk vstal a šel se vychcat...Ta psychická byla horší - hlavně v kombinaci s muzikou. Ležel sem v nemocniční posteli a poslouchal tuny muziky - co tam taky máte celý dny dělat, když nechcete poslouchat důchodce a jejich starosti, čumět na fotbal s důchodcema nebo přijímat vod důchodců označení jako "buzerant", "vlastizrádce" a "narkoman". A zjistil sem děsivou věc. Muzika mě nechávala absolutně chladnym. Možná to nezní tak děsivě, když to popisuju, ale byla to pravděpodobně ta nejstrašnější věc, kterou sem v životě zažil. Byl sem schopnej i nadále muziku analyzovat, chápat a slyšet tak jak sem se to naučil (nebo spíš jak sem se profesionálně deformoval) během těch let, co se muzice věnuju, ale nebyl sem schopnej čerpat z ní žádný emoce. Bylo to jako vakuum. Jako když se snažíte zhluboka se nadechnout, ale do plic vám nevniká žádnej kyslík.
Tohle vakuum trvalo několik dní, možná i tejdnů, trochu sem ztratil přehled vo čase, možná taky vinou těch prášků. Během tý doby nejenomže vyšla spousta nový a skvělý muziky (u který sem nebyl vůbec schopnej posoudit, jestli se mi to líbí nebo ne...), ale zposlech sem i spoustu starejch alb a některý z nich patřily mezi moje oblíbený, dokonce alba, při jejichž poslechu se mi často předtim stávalo, že mě natolik psychicky rozrušily, že sem byl schopnej i brečet. A teď ? Vůbec nic, pusto.
A pak sem zničehonic po delší době natrefil na kapelu, kterou posloucham už dlouho, ale dlouho sem si od nich nic nepustil - AFI - A Fire Inside, americkou kapelu, která se z klasickýho punkrocku a možná trochu sxe hardcoru vyvinula přes jakejsi hybrid tvrdších Cure a měkčích Misfits do něčeho, co zase trochu překračuje hranice více stylů, každopádně nebudu plejtvat chválou. Tahle kapela je prostě mrda. A hlavně se mi díky ní stala zvláštní věc. Začátek jejich alba Sing The Sorrow - rytmus bicích temnější než temno a do toho jakejsi pokřivenej sbor, kterej jakoby znetvořenejma hlasama ze záhrobí volá: "Miluj svou nenávist, tvoje víra je ztracená, teď už jsi jedním z nás." A někdejší sXe bojovník z kalifornskýho Ukiah Davey Havok se připojí svym skoro operně vysokym zpěvem a pokračuje se dál a album nabírá na intenzitě. Už jenom z tohohle geniálního intra celýho alba mi naskočila husí kůže, po zádech přebíhal mráz a já sem ucejtil neuvěřitelnej příval emocí - stejně jako pokaždý když STS nebo cokoliv od AFI posloucham. Nemoh sem tomu věřit. AFI zachránili mojí citovou příčetnost, hehe...:)
A proto - ta muzika se vám líbit nemusí, ale mě to prosim vás necpěte. Líbí se mi starý rychlý punkový songy s basou ala Rancid a vtipnejma ironickejma textama vo kalifornský squatterský scéně, líbí se mi prostřední část tvorby a songy s nádechem horrorů, Misfits a hodně temnýho hardcore-punku a stejně tak se mi líbí i rádiovky jako Miss Murder, Love Like Winter, Silver And Cold a podobně nebo jejich nový album plný melancholickejch songů inspirovanejch kapelama typu Depeche Mode nebo Duran Duran, protože prostě podle mě to tahle kapela v sobě má a tvoří, to, co opravdu chce tvořit, jinak by na mě jejich hudba nemohla takhle působit. To si myslim já. Co si myslí ostatní je mi v tomhle případě naprosto u prdele, díky...;) Zapomněl sem eště samozřejmě dodat, že od tý doby, co mě AFI timhle způsobem hudebně "znovu-probudili", tak se mi veškerá senzitivita ohledně hudby vrátila, jako by to překonalo i účinky těch prášků. Takže tim bych asi svuj oslavnej článek na tohle téma skončil. Chystam další - tentokrát na téma: "Nový album Comeback Kid - aneb proč je kurva tak dobrý?" a pak podrobnej rozbor všech alb Black Flag, což už teprve nebude nikoho bavit, těšim se na to. Díky za pozornost...;)
úterý 20. července 2010
Dinosauří kostra v podzemí aneb RFP 2010 - část 5.
DEN 3 (poslední):
Samozřejmě jak už bejvá dobrym zvykem zákonu schválnosti v noci chcalo a už vod rána poslední den RFP bylo chladno jak svině, což byla na jednu stranu úleva vod těch veder, ale na druhou stranu pro debila jako já, kterej si s sebou vezme jenom kraťasy a jednu tenkou mikinu nic moc...
První, na co sme se tak nějak vydali byli Shogun Tokugawa v hangáru. S touhle kapelou mam prostě tak trochu problém, nedokážu tak úplně vysvětlit, co mi na nich vadí, možná mi to přijde moc umělý, moc trendy, nevim, možná mi vadí jenom ta nátlaková protěžovanost a ten uměle vytvořenej kult okolo nich. Každopádně to naživo vůbec neznělo špatně, svoje muzikantský výhrady si necham pro sebe, to tady stejně nikoho nezajímá...;) Po nich kousek River Jordan, při kterejch sme se víceméně akorát schovávali před deštěm a musim říct, že mě totálně zklamali. Viděl sem je kdysi eště jako Airbags a tenkrát mi teda přišli o dost zábavnější a energičtější - tentokrát možná blbej zvuk, možná nevyhovující podmínky, kdo ví, ale koho to ve finále zajímá, že jo?
A pak už přišlo první peklo...:) Za nepřestávajícího deště vylezli na T-Music stage Death By Stereo, pod pódiem mizivě malý množství lidí. No, ale tyhle borci z Orange County v Kalifornii se s tim vypořádali po svym. Očividně si řekli: "Ty vole, chčije, je málo lidí, aspoň uděláme trochu show." Takže po pár písničkách zpěvák Efrem Schulz seskočil dolu mezi securiťáky, jeden song vodzpíval na zátarasu, načež prohlásil: "Tak jo, sme v tom všichni společně, když ste mokrý vy, budou mokrej i já" a než ho stačil securiťák zachytit, už byl mezi náma. Po dalších pár válech se to samozřejmě prohodilo a lidi regulérně přelezli plot a šli pařit na pódium. Miluju, když klubová kapela udělá z velký festivalový stage klub...:)
Pak krátce kousek Plus Mínus, který mam vodjakživa děsně rád na jednom z pódií ve stanu. Musim říct, že mě tentokrát moc nechytli, možná to bylo i divnym zvukem. Těšim se na příště...;)
A pak už zpátky na T-Music, kde za chvilku začínali britský enfant terrible - Gallows. Nezklamali mě ani trochu. Přesně tohle sem vod nich čekal. Našlapaná agresivní muzika a show v čele se zpěvákem Frankem Carterem, kterej se po intru s obligátní náletovou sirénou ležérně přišoural na pódium a pohrdavě vodflusával na všechny strany. Asi jedna z nejnasranějších a nejvzteklejších kapel, který sem měl tu možnost vidět naživo - a navíc těmhle klukum sem to fakt věřil. Carter prakticky půlku setu všechny posílal do píči, dělal si prdel z lidí, že neuměj pařit a podobně, což sice může působit arogantně, stejně jako jeho odchod ze stage uprostřed posledního songu, kdy jenom mrdnul mikrákem o zem a vodešel - ale já bych to řek asi takhle - tohle je punková kapela - co ste čekali, vy sráči? ;) Takže Gallows mrda jak hovado...;)
Pak proběh povinnej odpočinek, fakt si myslim, že sem si tu páteř vodmrdal totálně, eště mě pořád sem tam pobolívá vod tý doby. Does It Offend You, Yeah? sem bohužel zaslech jenom hodně z dálky, takže neposoudim, snad příště...;) Pak sem prostál celej příšernej set kapely Horkýže Slíže, při kterym se ukázalo, kde lezí vkus českýho festivalovýho obecenstva - v prdeli a to hodně hluboko...No a naštěstí po Horkýže Slíže sedláci a super festivalový cool lidi vodtáhli a my sme se přesunuli přímo k plotu u stage, vodkud už sme se nemínili hnout - moje živý vzpomínky na tlačenici na Offspring před dvěma rokama mi k tomuhle rozhodnutí stačily...Ale ukázalo se to skoro jako zbytečný - fanynky, který se přihnaly na Billy Talent zrovna agresivní nebyly a o kotli se taky prakticky nedalo mluvit, takže držet přední místo byl asi tak nelehkej úkol jako sedět v klubu na baru...:) Každopádně mediálně známý Kanaďani začli a musim říct, že se mi to dost líbilo. jejich songy - aspoň z prvního a druhýho alba mi vždycky přišly dobrý, originální a našláplý, když pominu mediální humbuk kolem nich, je to dost dobrá punkrocková kapela popovějšího ražení...Navíc sem fakt hodně vocenil kytaristu Iana D'sa a jeho hodně hustou hráčskou techniku, ten chlap jako kdyby měl 4 ruce, hodně zajímavý...:)
No a pak už zbejvalo jenom počkat hodinku, než začlo to kvůli čemu tam většina z nás jela předevšim - a sice 27 let hrající legenda kalifornskýho i jinýho punkrocku NOFX. Samozřejmě, že se ozejvá spousta zlejch jazyků, že jako na hovno show a že jako napíču hrací čas, ale já si to zaprvý nemyslim, zadruhý to neni pravda a za třetí můžete jít do píči...;) Bylo to přesně takový, jak sem čekal vod koncertu NOFX - spousta urážlivejch i jinak vtipnejch keců, spousta vtípků o všem možnym a spousta našláplýho rychlýho punkrocku. No a tady přichází moje osobní festivalová slza č.2 i č.3, ta první když začali hrát Linoleum a ta druhá, když začali hrát Don't Call Me White. Když sem si uvědomil, že tyhle songy sem poslouchal už snad před nějakejma 11 rokama a najednou to tady slyšim naživo a stojim pár metrů vod nich, tak prostě nervy trochu povolily, no. Ale jinak sem se musel celej jejich set šklebit samou radostí jak kretén, tak doufam, že mě nikdo nevyfotil...;)
No už to asi nebudu protahovat, pak eště následoval jako vždycky výbornej set domácích Sunshine, který pro mě byli příjemná tečka za celym festem a dokonce sem zaslech i poslední song vod Morcheeby - ten známej, jak to hraje v každý stupidní reklamě v TV...:) A pak už kalit, spát a domu.
Takže zase za rok? Já teda skoro stoprocentně. Na to jak sem zapřísáhlej undergroundovej klubař, tak tenhle fest fakt můžu se všim všudy. Když to shrnu, ten mainstremovej festival vlastně až zas tak mainstremovej nebyl. Každopádně i přes spoustu sraček a i přes český festivalovky, který fakt nesnesu si myslim, že můžem bejt všichni kurva rádi, že tady je někdo, kdo se snaží dělat fesťák na určitý úrovni a tahat sem kapely, který - ať si každej řiká co chce - se většinou trefí tak nějak do vkusu a stylu každýho. Takže eště, že tak. Jak zpívaj NOFX - "Dinosauři pomalu vymřou" - ale už jenom kvůli takovejmhle občasnejm zajímavejm sondám do týhle polo-mainstream alternativní scény doufam, že to eště bude nějakou tu chvíli trvat, než vymřou úplně. Koneckonců, co bysme si bez nich my ubohý mikroskopický paraziti počali?
Samozřejmě jak už bejvá dobrym zvykem zákonu schválnosti v noci chcalo a už vod rána poslední den RFP bylo chladno jak svině, což byla na jednu stranu úleva vod těch veder, ale na druhou stranu pro debila jako já, kterej si s sebou vezme jenom kraťasy a jednu tenkou mikinu nic moc...
První, na co sme se tak nějak vydali byli Shogun Tokugawa v hangáru. S touhle kapelou mam prostě tak trochu problém, nedokážu tak úplně vysvětlit, co mi na nich vadí, možná mi to přijde moc umělý, moc trendy, nevim, možná mi vadí jenom ta nátlaková protěžovanost a ten uměle vytvořenej kult okolo nich. Každopádně to naživo vůbec neznělo špatně, svoje muzikantský výhrady si necham pro sebe, to tady stejně nikoho nezajímá...;) Po nich kousek River Jordan, při kterejch sme se víceméně akorát schovávali před deštěm a musim říct, že mě totálně zklamali. Viděl sem je kdysi eště jako Airbags a tenkrát mi teda přišli o dost zábavnější a energičtější - tentokrát možná blbej zvuk, možná nevyhovující podmínky, kdo ví, ale koho to ve finále zajímá, že jo?
A pak už přišlo první peklo...:) Za nepřestávajícího deště vylezli na T-Music stage Death By Stereo, pod pódiem mizivě malý množství lidí. No, ale tyhle borci z Orange County v Kalifornii se s tim vypořádali po svym. Očividně si řekli: "Ty vole, chčije, je málo lidí, aspoň uděláme trochu show." Takže po pár písničkách zpěvák Efrem Schulz seskočil dolu mezi securiťáky, jeden song vodzpíval na zátarasu, načež prohlásil: "Tak jo, sme v tom všichni společně, když ste mokrý vy, budou mokrej i já" a než ho stačil securiťák zachytit, už byl mezi náma. Po dalších pár válech se to samozřejmě prohodilo a lidi regulérně přelezli plot a šli pařit na pódium. Miluju, když klubová kapela udělá z velký festivalový stage klub...:)
Pak krátce kousek Plus Mínus, který mam vodjakživa děsně rád na jednom z pódií ve stanu. Musim říct, že mě tentokrát moc nechytli, možná to bylo i divnym zvukem. Těšim se na příště...;)
A pak už zpátky na T-Music, kde za chvilku začínali britský enfant terrible - Gallows. Nezklamali mě ani trochu. Přesně tohle sem vod nich čekal. Našlapaná agresivní muzika a show v čele se zpěvákem Frankem Carterem, kterej se po intru s obligátní náletovou sirénou ležérně přišoural na pódium a pohrdavě vodflusával na všechny strany. Asi jedna z nejnasranějších a nejvzteklejších kapel, který sem měl tu možnost vidět naživo - a navíc těmhle klukum sem to fakt věřil. Carter prakticky půlku setu všechny posílal do píči, dělal si prdel z lidí, že neuměj pařit a podobně, což sice může působit arogantně, stejně jako jeho odchod ze stage uprostřed posledního songu, kdy jenom mrdnul mikrákem o zem a vodešel - ale já bych to řek asi takhle - tohle je punková kapela - co ste čekali, vy sráči? ;) Takže Gallows mrda jak hovado...;)
Pak proběh povinnej odpočinek, fakt si myslim, že sem si tu páteř vodmrdal totálně, eště mě pořád sem tam pobolívá vod tý doby. Does It Offend You, Yeah? sem bohužel zaslech jenom hodně z dálky, takže neposoudim, snad příště...;) Pak sem prostál celej příšernej set kapely Horkýže Slíže, při kterym se ukázalo, kde lezí vkus českýho festivalovýho obecenstva - v prdeli a to hodně hluboko...No a naštěstí po Horkýže Slíže sedláci a super festivalový cool lidi vodtáhli a my sme se přesunuli přímo k plotu u stage, vodkud už sme se nemínili hnout - moje živý vzpomínky na tlačenici na Offspring před dvěma rokama mi k tomuhle rozhodnutí stačily...Ale ukázalo se to skoro jako zbytečný - fanynky, který se přihnaly na Billy Talent zrovna agresivní nebyly a o kotli se taky prakticky nedalo mluvit, takže držet přední místo byl asi tak nelehkej úkol jako sedět v klubu na baru...:) Každopádně mediálně známý Kanaďani začli a musim říct, že se mi to dost líbilo. jejich songy - aspoň z prvního a druhýho alba mi vždycky přišly dobrý, originální a našláplý, když pominu mediální humbuk kolem nich, je to dost dobrá punkrocková kapela popovějšího ražení...Navíc sem fakt hodně vocenil kytaristu Iana D'sa a jeho hodně hustou hráčskou techniku, ten chlap jako kdyby měl 4 ruce, hodně zajímavý...:)
No a pak už zbejvalo jenom počkat hodinku, než začlo to kvůli čemu tam většina z nás jela předevšim - a sice 27 let hrající legenda kalifornskýho i jinýho punkrocku NOFX. Samozřejmě, že se ozejvá spousta zlejch jazyků, že jako na hovno show a že jako napíču hrací čas, ale já si to zaprvý nemyslim, zadruhý to neni pravda a za třetí můžete jít do píči...;) Bylo to přesně takový, jak sem čekal vod koncertu NOFX - spousta urážlivejch i jinak vtipnejch keců, spousta vtípků o všem možnym a spousta našláplýho rychlýho punkrocku. No a tady přichází moje osobní festivalová slza č.2 i č.3, ta první když začali hrát Linoleum a ta druhá, když začali hrát Don't Call Me White. Když sem si uvědomil, že tyhle songy sem poslouchal už snad před nějakejma 11 rokama a najednou to tady slyšim naživo a stojim pár metrů vod nich, tak prostě nervy trochu povolily, no. Ale jinak sem se musel celej jejich set šklebit samou radostí jak kretén, tak doufam, že mě nikdo nevyfotil...;)
No už to asi nebudu protahovat, pak eště následoval jako vždycky výbornej set domácích Sunshine, který pro mě byli příjemná tečka za celym festem a dokonce sem zaslech i poslední song vod Morcheeby - ten známej, jak to hraje v každý stupidní reklamě v TV...:) A pak už kalit, spát a domu.
Takže zase za rok? Já teda skoro stoprocentně. Na to jak sem zapřísáhlej undergroundovej klubař, tak tenhle fest fakt můžu se všim všudy. Když to shrnu, ten mainstremovej festival vlastně až zas tak mainstremovej nebyl. Každopádně i přes spoustu sraček a i přes český festivalovky, který fakt nesnesu si myslim, že můžem bejt všichni kurva rádi, že tady je někdo, kdo se snaží dělat fesťák na určitý úrovni a tahat sem kapely, který - ať si každej řiká co chce - se většinou trefí tak nějak do vkusu a stylu každýho. Takže eště, že tak. Jak zpívaj NOFX - "Dinosauři pomalu vymřou" - ale už jenom kvůli takovejmhle občasnejm zajímavejm sondám do týhle polo-mainstream alternativní scény doufam, že to eště bude nějakou tu chvíli trvat, než vymřou úplně. Koneckonců, co bysme si bez nich my ubohý mikroskopický paraziti počali?
Dinosauří kostra v podzemí aneb RFP 2010 - část 4.
DEN 2:
První trochu pořádnějš zformulovaná myšlenka v pondělí ráno (ok, to je silný slovo) se zaměřila na už zmiňovaný Němce, od kterejch sme v sobotu přesunuli stan pryč. Nebyli samozřejmě jediný, ale je to jeden příklad za všechny. Partička mladejch lidí, rozložený stany, rozloženou střechu přes celej jejich tábor, lednice se všim, na co ste si vzpomněli, tuny žrádla a chlastu, počítače a stereo soupravy, ale co je důležitý - NEHNULI SE Z TOHO KEMPU! :) Fakt pokaždý, když sem procházel kempem v jakoukoliv denní nebo noční dobu, ať už hrálo cokoliv, tyhle týpci tam pořád seděli a chlastali a poslouchali muziku...Nevim, skoro bych se ani nedivil, kdyby tam měli i velkou plasmu s přímym přenosem z některýho pódia, protože podle mě fakt nešli ani na jedinou kapelu...:) Co proboha ty lidi k tomuhle vede? Zaplatí prachy za lístek, ubytování, cestu a eště tuny výbavy s sebou a nejdou na jedinou kapelu? No, proti gustu...;)
Každopádně - prosral sem Wisdom In Chains, na který sem byl zvědavej a podle toho, co sem všude čet, tak to byla chyba, ale v době jejich setu sem šel kolegiálně navštívit ohlášenej "JAM" kapely X-Left To Die, kde hraje na bicí muj dlouholetej kamarád a spolužák z Konzervy Valenťák. Psát vo nich nic nebudu, protože hodnotit kapely kámošů je trapný...;)
No ale pak už byl čas akorát na to se přesunout na velkou stage, kde začínali Evergreen Terrace, americkej metalovej hardcore a tady už sem byl ve svym živlu, super tempo, energie jak svině a koneckonců asi taky trochu víc muj styl, no...:) Eště sem vocenil jak z občasnejch vokálů, který naživo dával Josh James byl totálně slyšet jeho zpěvovej projev z jeho druhý straight-edge hardcore kapely Casey Jones - prostě námrd...:)
A pak už to šlo, jak na běžícim pásu - střídačka dvou velkejch stageí, v tuhle chvíli začínali na T-Music Finové Disco Ensemble - další šleha...:) Melodickej, chvílema až taneční post-hardcore s klávesama a totálně pozitivní show, za kterou by se nemuseli stydět ani jejich rozpadlý krajani Endstand. Moc příjemný překvapení, až budou příště hrát v Práglu, tak si je určitě nenecham ujít.
Další přeběh a oldschooleři Suicidal Tendencies, na který sem se těšil jak svině a musim říct, že mě rozhodně nezklamali. Jejich set tvořil prakticky nepřetržitej song, nebylo ani chvilku ticho, pauzy mezi megadlouhejma songama vyplňovali jednotlivý hráči různejma psycho-sólama a hlavně zpěvák Mike Muir svojí prakticky neutichající recitací/deklamací/(rapem?), jejímž prostřednictvim promlouval k publiku, který mu asi stejně nerozumělo, což je škoda, ale každopádně hodně sugestivní zážitek. Samozřejmě nechybělo ani pozvání publika na pódium, což já jakožto zapřísáhlej odpůrce zátarasů a securiťáků ocenim vždycky...:)
A pozor - teď přichází moje osobní festivalová slza číslo 1 - i s půlhodinovym zpožděnim (údajně jeli místo do Hradce do Brodu, kde se RFP pořádal dřív) dokázali Jello Biafra & Guantanamo School Of Medicine nakopat prdel spoustě mladejch kapel a to i přestože dali jenom asi 5 songů. Musim říct, že už když sem uslyšel ten pronikavej ječák, kterej tak důvěrně znam už z doby, kdy sem coby dvanáctiletej votrhanej capart s čírem sjížděl starý desky Dead Kennedys nahraný na kazetách, přeběh mi mráz po zádech jak svině. Po dvou písničkách z nový tvorby nejspíš Jello usoudil, že na těch zbejvajících asi 10 minut je potřeba vybalit všechny trumfy, takže spustili 3 starý vály od DK, no a prostě když zazněla úvodní basová linka California Über Alles (a po ní eště Too Drunk To Fuck a Holiday In Cambodia), tak opravdu slzička ukápla, to se prostě nedalo...:)
Pak povinnej odpočinek, protože už sem nevydržel dýl stát a taky sem chcípal hlady - poznámka pro příště, jet líp finančně vybavenej...:) Takže jenom tak zvenku a ze stanu Juliette Lewis - další interpret, co mě mrzí, že sem neslyšel pořádně. A pak sem se pomalu ale jistě přiblížil na T-Music stage a čekal sem, jakýže teda bude to velký divadlo s názvem Muse. Předem musim říct, že sem tuhle kapelu vůbec neznal, až asi na 2 nebo 3 songy, co sem znal z různejch médií a ani sem nevěděl, že sou vod nich. Každopádně sem si informačně stáhnul celou diskografii týhle britský kapely (zdá se to jenom mě, nebo byla na letošnim RFP drtivá přesila kapel z UK?) a prostě mě to nechytlo, dokonce ani nezaujalo, nebylo nic, co by se mi na tom líbilo, kromě jednoho songu - New Born - to je fakt nářez...:) No ale byl sem zvědavej, jak to bude působit naživo. No...jak to říct? Působilo...;) Hudebně to bylo natolik kompozičně zmáklý, že to opravdu nemělo tendenci nudit ani člověka s absolutně zápornym přístupem k tý tvorbě jako sem já. A navíc mě hodně bavily tématický projekce s jakejmasi videoklipama k různejm songum - jasně, s timhle přišli už daleko dřív třeba Pink Floyd a stovky jinejch kapel, ale o originalitě nikdo nemluví, tou Muse rozhodně neoplývaj, řikam jenom, že to bylo hodně působivý, jakože fakt hodně. Ani mi nepřišlo, že jejich koncert trval skoro 2 hodiny, doma si je nepustim, protože mě jejich muzika pořád nebaví, ale sem rozhodně rád, že sem je viděl naživo, byl to zážitek...;)
No, ani nebudu moc ve větší míře zmiňovat, jak sem si po Muse zase zkazil chuť koncertem slovenskejch From Our Hands, kdo mě zná, tak ví. O to víc sem byl vděčnej za setkání se spřátelenou koalicí Teplice-Varnsdorf a jejich miniflaškou whiskey...:) No a pak už přesun do stanu a vyspat se na to, kvůli čemu sem i přes svou široce známou hudební otevřenost přijel hlavně...
První trochu pořádnějš zformulovaná myšlenka v pondělí ráno (ok, to je silný slovo) se zaměřila na už zmiňovaný Němce, od kterejch sme v sobotu přesunuli stan pryč. Nebyli samozřejmě jediný, ale je to jeden příklad za všechny. Partička mladejch lidí, rozložený stany, rozloženou střechu přes celej jejich tábor, lednice se všim, na co ste si vzpomněli, tuny žrádla a chlastu, počítače a stereo soupravy, ale co je důležitý - NEHNULI SE Z TOHO KEMPU! :) Fakt pokaždý, když sem procházel kempem v jakoukoliv denní nebo noční dobu, ať už hrálo cokoliv, tyhle týpci tam pořád seděli a chlastali a poslouchali muziku...Nevim, skoro bych se ani nedivil, kdyby tam měli i velkou plasmu s přímym přenosem z některýho pódia, protože podle mě fakt nešli ani na jedinou kapelu...:) Co proboha ty lidi k tomuhle vede? Zaplatí prachy za lístek, ubytování, cestu a eště tuny výbavy s sebou a nejdou na jedinou kapelu? No, proti gustu...;)
Každopádně - prosral sem Wisdom In Chains, na který sem byl zvědavej a podle toho, co sem všude čet, tak to byla chyba, ale v době jejich setu sem šel kolegiálně navštívit ohlášenej "JAM" kapely X-Left To Die, kde hraje na bicí muj dlouholetej kamarád a spolužák z Konzervy Valenťák. Psát vo nich nic nebudu, protože hodnotit kapely kámošů je trapný...;)
No ale pak už byl čas akorát na to se přesunout na velkou stage, kde začínali Evergreen Terrace, americkej metalovej hardcore a tady už sem byl ve svym živlu, super tempo, energie jak svině a koneckonců asi taky trochu víc muj styl, no...:) Eště sem vocenil jak z občasnejch vokálů, který naživo dával Josh James byl totálně slyšet jeho zpěvovej projev z jeho druhý straight-edge hardcore kapely Casey Jones - prostě námrd...:)
A pak už to šlo, jak na běžícim pásu - střídačka dvou velkejch stageí, v tuhle chvíli začínali na T-Music Finové Disco Ensemble - další šleha...:) Melodickej, chvílema až taneční post-hardcore s klávesama a totálně pozitivní show, za kterou by se nemuseli stydět ani jejich rozpadlý krajani Endstand. Moc příjemný překvapení, až budou příště hrát v Práglu, tak si je určitě nenecham ujít.
Další přeběh a oldschooleři Suicidal Tendencies, na který sem se těšil jak svině a musim říct, že mě rozhodně nezklamali. Jejich set tvořil prakticky nepřetržitej song, nebylo ani chvilku ticho, pauzy mezi megadlouhejma songama vyplňovali jednotlivý hráči různejma psycho-sólama a hlavně zpěvák Mike Muir svojí prakticky neutichající recitací/deklamací/(rapem?), jejímž prostřednictvim promlouval k publiku, který mu asi stejně nerozumělo, což je škoda, ale každopádně hodně sugestivní zážitek. Samozřejmě nechybělo ani pozvání publika na pódium, což já jakožto zapřísáhlej odpůrce zátarasů a securiťáků ocenim vždycky...:)
A pozor - teď přichází moje osobní festivalová slza číslo 1 - i s půlhodinovym zpožděnim (údajně jeli místo do Hradce do Brodu, kde se RFP pořádal dřív) dokázali Jello Biafra & Guantanamo School Of Medicine nakopat prdel spoustě mladejch kapel a to i přestože dali jenom asi 5 songů. Musim říct, že už když sem uslyšel ten pronikavej ječák, kterej tak důvěrně znam už z doby, kdy sem coby dvanáctiletej votrhanej capart s čírem sjížděl starý desky Dead Kennedys nahraný na kazetách, přeběh mi mráz po zádech jak svině. Po dvou písničkách z nový tvorby nejspíš Jello usoudil, že na těch zbejvajících asi 10 minut je potřeba vybalit všechny trumfy, takže spustili 3 starý vály od DK, no a prostě když zazněla úvodní basová linka California Über Alles (a po ní eště Too Drunk To Fuck a Holiday In Cambodia), tak opravdu slzička ukápla, to se prostě nedalo...:)
Pak povinnej odpočinek, protože už sem nevydržel dýl stát a taky sem chcípal hlady - poznámka pro příště, jet líp finančně vybavenej...:) Takže jenom tak zvenku a ze stanu Juliette Lewis - další interpret, co mě mrzí, že sem neslyšel pořádně. A pak sem se pomalu ale jistě přiblížil na T-Music stage a čekal sem, jakýže teda bude to velký divadlo s názvem Muse. Předem musim říct, že sem tuhle kapelu vůbec neznal, až asi na 2 nebo 3 songy, co sem znal z různejch médií a ani sem nevěděl, že sou vod nich. Každopádně sem si informačně stáhnul celou diskografii týhle britský kapely (zdá se to jenom mě, nebo byla na letošnim RFP drtivá přesila kapel z UK?) a prostě mě to nechytlo, dokonce ani nezaujalo, nebylo nic, co by se mi na tom líbilo, kromě jednoho songu - New Born - to je fakt nářez...:) No ale byl sem zvědavej, jak to bude působit naživo. No...jak to říct? Působilo...;) Hudebně to bylo natolik kompozičně zmáklý, že to opravdu nemělo tendenci nudit ani člověka s absolutně zápornym přístupem k tý tvorbě jako sem já. A navíc mě hodně bavily tématický projekce s jakejmasi videoklipama k různejm songum - jasně, s timhle přišli už daleko dřív třeba Pink Floyd a stovky jinejch kapel, ale o originalitě nikdo nemluví, tou Muse rozhodně neoplývaj, řikam jenom, že to bylo hodně působivý, jakože fakt hodně. Ani mi nepřišlo, že jejich koncert trval skoro 2 hodiny, doma si je nepustim, protože mě jejich muzika pořád nebaví, ale sem rozhodně rád, že sem je viděl naživo, byl to zážitek...;)
No, ani nebudu moc ve větší míře zmiňovat, jak sem si po Muse zase zkazil chuť koncertem slovenskejch From Our Hands, kdo mě zná, tak ví. O to víc sem byl vděčnej za setkání se spřátelenou koalicí Teplice-Varnsdorf a jejich miniflaškou whiskey...:) No a pak už přesun do stanu a vyspat se na to, kvůli čemu sem i přes svou široce známou hudební otevřenost přijel hlavně...
Dinosauří kostra v podzemí aneb RFP 2010 - část 3.
DEN 1:
První půlka prvního oficiálního festivalovýho dne uběhla poněkud zmateně, zamlženě a v agónii děsivejch bolestí vyvěrajících z mejch brutálně spálenejch zad - očití svědkové potvrdí - vypadal sem jako něco mezi Anakinem Skywalkerem ze Star Wars po "nehodě" na sopečný planetě Mustafar a želvou, což neni nejlepší kombinace... První kapela, kterou sem zkouknul na Rock&Pop stagei byli pražáci Queens Of Everything. Už sem je předtim párkrát viděl naživo a znova sem se utvrdil v tom, že ačkoliv ani ska, ani rockabilly už nějakej ten rok moc nehovim, tak Queens mě prostě bavěj, rozhodně doporučuju si na tuhle bandu naživo zajít. Po dalšim bloumání areálem a nějakejch těch pivech sem z čirý zvědavosti dorazil na kousek britský kapely Skindred, která teda už vůbec nehraje nějakej muj šálek kávy, ale tak vod toho ty festy sou. Asi. Dokonce sem tam potkal i poněkud intoxikovaný jádro kapely X-Left To Die, ale takhle už to prostě chodí, když Chomutov vyjede někam za dědinu...:P Každopádně Skindred mě mile překvapili, muzika se mi sice fakt nelíbí, ale show byla super, zpěvák si to vážně dával a měl ukrutně vtipnej projev a dobrý kecy. Nemluvě samozřejmě o basákovi, kterej má u mě malý bezvýznamný plus za triko Black Flag...:)
Po chvilce sem se přesunul zpátky do hangáru R&P stage, kde už se připravovali Amíci Horse The Band. No, připravovali...něco tak jakože sporadicky nazvučili a vožralej klávesák nalejval publikum whiskou a tequillou, balil holky a házel do mikrofonu český hlášky typu "Česká Spořitelna!" "Svíčková!" a "Chci...sympatická...zajímavá...holka...pro mě...10 minut!" a tak...:) Každopádně musim říct, že i přes to horko a ten chlast v útrobách předvedli show, která mě posadila na prdel. Kombinace toho "dobrýho metalu" (nevim jak to říct jinak), hardcorovýho feelingu, až grindovejch pasáží a melodickejch linek kytar a kláves ve spojení s 8-bitovejma zvukama starejch počítačovejch her, do toho naprosto šílená pódiová show (kapele by slušel vo dost víc malej klubík) a super kontakt s publikem - musim říct, že Horse The Band mě vážně hodně bavili...
Vo to horší bylo pak moje zklamání z další kapely, na kterou sem se původně dost těšil - Kanaďani Alexisonfire, co hráli hned po HTB na pódiu Český Spořitelny. Možná jim nesedlo velký festivalový pódium, možná jim nesedla hrací doba za světla, možná jim nesedlo počasí - mě každopádně nesedli voni. Z nahrávky mě docela baví, ale tady nepředvedli víc než dokonalou dřevorubeckou image a celkem precizně vodehranej set. Kde byla energie, kluci? Kde bylo nějaký větší nasazení? Takhle vodehranej koncert bych čekal vod Kryštofa nebo podobnejch unylejch u nás ve vidlákově oblíbenejch mrdek. Ale jak řikam, možná jim křivdim a akorát prostě neměli svuj den, třeba se někdy přesvědčim vo tom, že v klubu jim to sluší víc, uvidíme.
Kapelu Coheed And Cambria sem strávil ve stanu a tudíž neslyšel, což mě teď zpětně trochu mrzí, ale snad bude příležitost jindy. Proběh bizarní moment, když se z pódia, na kterym hrál trip-hop Tricky ozvala hymna Ace Of Spades vod Motörhead. WTF?? :) Český Toxique sem proseděl před stanovou stageí, kde hráli - já vim, sem negativistická močka, ale fakt mě bolely záda a navíc mě tahle muzika asi moc nebere. Bylo to fajn, hudebně zábavný a všechno, ale možná sem trochu alergickej na besídkovou "show" typu "A teď budou zpívat holky" "A teď kluci!" "No tak, všichni tleskáme!" a tak, ale to je jenom muj dementní názor, že...:)
A pak už přišla chvíle, na kterou všichni (kromě mě teda) čekali - techno modly všech feťáků z 90. i jinejch let - Prodigy. Nebudu se rozepisovat, nebylo by to moc objektivní, chápu, že pro většinu lidí je to prostě srdcovka a byl to pro ně zážitek jak svině, pro mě prostě ne, no. Mě se vždycky líbily vod nich tak 3-4 songy a tim to haslo. Každopádně jak řek hezky jeden muj kámoš - "Taky bych chtěl mít takovej job - pustit si kazeťák (v uvozovkách proboha, nebrat doslova - moje poznámka, vole), běhat hodinu po pódiu a ječet: "Where are all my people??" a "Fajrstárta!" :) Ale ok, Prodigy teda nějak proběhli a já sem se odebral na poslední koncert toho dne.
Což byli mladý kluci z Německa Blackout Argument zase v malym hangáru. Šel sem tam jen tak ze zvědavosti, čekal sem nějakou trendy screamo-popinu, ale docela mi spadla čelist. Dost našlapanej, dost rychlej a dost upřímnej melo-hardcore ve stylu Comeback Kid nebo možná trochu Strike Anywhere, každopádně palec nahoru, super a doufam, že o týhle kapele eště uslyšim. A po tomhle už ani nevim, jak sem se dopotácel do stanu, moje páteř signalizovala nebezpečný známky opotřebování a stejně tak i zbytek mýho těla. Zatmění, nevim, konec. Takže takhle proběh den 1.
První půlka prvního oficiálního festivalovýho dne uběhla poněkud zmateně, zamlženě a v agónii děsivejch bolestí vyvěrajících z mejch brutálně spálenejch zad - očití svědkové potvrdí - vypadal sem jako něco mezi Anakinem Skywalkerem ze Star Wars po "nehodě" na sopečný planetě Mustafar a želvou, což neni nejlepší kombinace... První kapela, kterou sem zkouknul na Rock&Pop stagei byli pražáci Queens Of Everything. Už sem je předtim párkrát viděl naživo a znova sem se utvrdil v tom, že ačkoliv ani ska, ani rockabilly už nějakej ten rok moc nehovim, tak Queens mě prostě bavěj, rozhodně doporučuju si na tuhle bandu naživo zajít. Po dalšim bloumání areálem a nějakejch těch pivech sem z čirý zvědavosti dorazil na kousek britský kapely Skindred, která teda už vůbec nehraje nějakej muj šálek kávy, ale tak vod toho ty festy sou. Asi. Dokonce sem tam potkal i poněkud intoxikovaný jádro kapely X-Left To Die, ale takhle už to prostě chodí, když Chomutov vyjede někam za dědinu...:P Každopádně Skindred mě mile překvapili, muzika se mi sice fakt nelíbí, ale show byla super, zpěvák si to vážně dával a měl ukrutně vtipnej projev a dobrý kecy. Nemluvě samozřejmě o basákovi, kterej má u mě malý bezvýznamný plus za triko Black Flag...:)
Po chvilce sem se přesunul zpátky do hangáru R&P stage, kde už se připravovali Amíci Horse The Band. No, připravovali...něco tak jakože sporadicky nazvučili a vožralej klávesák nalejval publikum whiskou a tequillou, balil holky a házel do mikrofonu český hlášky typu "Česká Spořitelna!" "Svíčková!" a "Chci...sympatická...zajímavá...holka...pro mě...10 minut!" a tak...:) Každopádně musim říct, že i přes to horko a ten chlast v útrobách předvedli show, která mě posadila na prdel. Kombinace toho "dobrýho metalu" (nevim jak to říct jinak), hardcorovýho feelingu, až grindovejch pasáží a melodickejch linek kytar a kláves ve spojení s 8-bitovejma zvukama starejch počítačovejch her, do toho naprosto šílená pódiová show (kapele by slušel vo dost víc malej klubík) a super kontakt s publikem - musim říct, že Horse The Band mě vážně hodně bavili...
Vo to horší bylo pak moje zklamání z další kapely, na kterou sem se původně dost těšil - Kanaďani Alexisonfire, co hráli hned po HTB na pódiu Český Spořitelny. Možná jim nesedlo velký festivalový pódium, možná jim nesedla hrací doba za světla, možná jim nesedlo počasí - mě každopádně nesedli voni. Z nahrávky mě docela baví, ale tady nepředvedli víc než dokonalou dřevorubeckou image a celkem precizně vodehranej set. Kde byla energie, kluci? Kde bylo nějaký větší nasazení? Takhle vodehranej koncert bych čekal vod Kryštofa nebo podobnejch unylejch u nás ve vidlákově oblíbenejch mrdek. Ale jak řikam, možná jim křivdim a akorát prostě neměli svuj den, třeba se někdy přesvědčim vo tom, že v klubu jim to sluší víc, uvidíme.
Kapelu Coheed And Cambria sem strávil ve stanu a tudíž neslyšel, což mě teď zpětně trochu mrzí, ale snad bude příležitost jindy. Proběh bizarní moment, když se z pódia, na kterym hrál trip-hop Tricky ozvala hymna Ace Of Spades vod Motörhead. WTF?? :) Český Toxique sem proseděl před stanovou stageí, kde hráli - já vim, sem negativistická močka, ale fakt mě bolely záda a navíc mě tahle muzika asi moc nebere. Bylo to fajn, hudebně zábavný a všechno, ale možná sem trochu alergickej na besídkovou "show" typu "A teď budou zpívat holky" "A teď kluci!" "No tak, všichni tleskáme!" a tak, ale to je jenom muj dementní názor, že...:)
A pak už přišla chvíle, na kterou všichni (kromě mě teda) čekali - techno modly všech feťáků z 90. i jinejch let - Prodigy. Nebudu se rozepisovat, nebylo by to moc objektivní, chápu, že pro většinu lidí je to prostě srdcovka a byl to pro ně zážitek jak svině, pro mě prostě ne, no. Mě se vždycky líbily vod nich tak 3-4 songy a tim to haslo. Každopádně jak řek hezky jeden muj kámoš - "Taky bych chtěl mít takovej job - pustit si kazeťák (v uvozovkách proboha, nebrat doslova - moje poznámka, vole), běhat hodinu po pódiu a ječet: "Where are all my people??" a "Fajrstárta!" :) Ale ok, Prodigy teda nějak proběhli a já sem se odebral na poslední koncert toho dne.
Což byli mladý kluci z Německa Blackout Argument zase v malym hangáru. Šel sem tam jen tak ze zvědavosti, čekal sem nějakou trendy screamo-popinu, ale docela mi spadla čelist. Dost našlapanej, dost rychlej a dost upřímnej melo-hardcore ve stylu Comeback Kid nebo možná trochu Strike Anywhere, každopádně palec nahoru, super a doufam, že o týhle kapele eště uslyšim. A po tomhle už ani nevim, jak sem se dopotácel do stanu, moje páteř signalizovala nebezpečný známky opotřebování a stejně tak i zbytek mýho těla. Zatmění, nevim, konec. Takže takhle proběh den 1.
pondělí 19. července 2010
Dinosauří kostra v podzemí aneb RFP 2010 - část 2.
DEN 0: Když sem se asi v půl sedmý ráno dobelhal do stanu, stačil sem usnout tak na hodinku, než mě vzbudilo neskutečný vedro. Proběhla nějaká obhlídka venkovního před-areálu, našli sme celou děčínskou výpravu, která se už ve 3-denním předstihu alkoholicky připravovala na úterní NOFX a stejně tak naše skoro-krajany z metalový bašty jménem Krupka. Padlo rozhodnutí přesunout stan k nim, pryč z centra dění, pryč od těch vožralejch Němců. Pak padlo rozhodnutí č.2 - jít se okamžitě vykoupat, než chcípnem. Po cestě na koupálko nás ale čekal bizarní výjev řada billboardů s jakymsi prapodivnym propagandou nasáklym poselstvim, který člověku došlo, až když si to trochu pročet. Obrázek židovskejch obětí koncentráků a pod nim nápis "Genocida roku 1940" a vedle fotka potracenýho plodu dítěte a pod nim nápis "Genocida roku 2010" Jo, v tuhle chvíli už sem taky věděl, která bije...;) Připojuju krátkou transkripci rozhovoru s jednim z "aktivistů":
Mladý křesťan(dál jenom MK): Podepíšete petici?
Já: Proti čemu?
MK: Proti povoleným potratům před 3.měsícem těhotenství.
Já: To stoprocentně nepodepíšu, no.
MK: Proč? Copak nevíš o vědecké teorii, která dokazuje,že plod cítí bolest?
Já: Já zas věřim teorii, která tvrdí opak, takže se asi neshodnem.
MK: Ne, počkej, není ti jich ani trochu líto?
Já: Kámo, jíš maso?
MK: Jo.
Já: A jakej to má smysl, když se tu snažíš zachránit tříměsíční plod člověka a pak sežereš mrtvolu zvířete, který bylo zabitý, aby ses ty moh najíst?
MK: ...
Já: Vysvětlíš mi to?
MK: To je něco úplně jinýho.
Já: Jakto? V čem je to jiný?
MK: ...
Já: No?
MK: Rozdíl je v tom, že člověk má duši, ale zvíře ne.
Já: Tak to už se spolu nemáme dál vo čem bavit.
MK: Ale počkej.
Já: Chcípni, díky.
To byla jenom taková krátká odbočka. Koupání proběhlo, všechno v pohodě. A pak už nastala chvíle, kdy se otevřely brány my sme se(mimochodem mezi asi prvníma dvaceti platícíma) vplazili do Festivalparku. Ačkoliv sem původně plánoval, že zkouknu i pár těch "podřadnejch" českejch kapel, co hrály první den, nakonec z toho nějak sešlo, potkal sem další známý - tentokrát oblast Česká Kamenice, přifařil sem se k nim a tak nějak uběhlo odpoledne. Vlastně první, na co sem se dokopal jít, tak bylo vystoupení dost netypickýho interpreta pro českej rockovej festival - Laco Déczi a jeho jazzový těleso a musim říct, že mi nakopali prdel jako máloco, sice jazz, takže totální muzikantská onanie a prakticky nic jinýho, ale zato teda opravdu monstrózní, takže sem si přišel na svý...:) Proběhla poměrně rušná noc, nějakej ten alkohol a další s tim spojený aktivity a každopádně skoro žádnej spánek - až do ranních hodin bordel jak svině po celym kempu a hned po utišení nával horka. Předkolo bylo každopádně za náma.
Dinosauří kostra v podzemí aneb RFP 2010 - část 1.
DEN -1:
35°C ve stínu - štiplavej pot - zaprášený mostecký nádraží v 19:00, poslední cígo před 5 hodinovou cestou. Mam trochu divnej pocit - zařadil sem se právě do nějaký určitý uzavřený komunity svojí generace? Nebo dokonce minulý generace? Festivalový lidi? Lidi s krosnama a věčnejma náramkama na rukou? Eh...Cesta a příjemně nervózní tlachání o věcech, na který už si nikdy nevzpomenu. V Hradci je oproti tý naší díře příjemně, povědomě, moderně a tma. Když opomenu toho cikána, co nás fakt hodně podezřele pronásledoval takovou trasou, že už prostě bylo jasný, že de za náma a právě z tohohle důvodu nucenou zastávku na nějaký to točený, obešla se návštěva týhle bizarní metropole bez konfliktů - ne jak posledně (nebudu se rozepisovat o RFP 2008 a několika nezávislejch konfrontacích s místníma nazi-bojůvkama, hehe...:D ). Dvouhodinovej noční vejšlap hradeckym předměstim a byli sme na místě, kde se mě zmocnilo trochu až dětinský vzrušení podobný příjezdu na známý místo, kam ste jezdili o prázdninách. Potmě sme naprosto dementně postavili stan, načež moje spolucestující Klára uvyklá městskýmu životu okamžitě zalehla a usnula, já sem se ovšem nemínil vzdát a zdárně sem se v asi 3 ráno sešel s početnou pololegální a opilou výpravou z oblasti Karlovarsko-Sokolov-Chodov, kde sem se na chvíli uchýlil k bezstarostnýmu popíjení životu nebezpečnejch lihovin s pocitem, že sem konečně na místě a nikdo už mě vodsud pro příštích pár dní nedostane. Let the games begin!
35°C ve stínu - štiplavej pot - zaprášený mostecký nádraží v 19:00, poslední cígo před 5 hodinovou cestou. Mam trochu divnej pocit - zařadil sem se právě do nějaký určitý uzavřený komunity svojí generace? Nebo dokonce minulý generace? Festivalový lidi? Lidi s krosnama a věčnejma náramkama na rukou? Eh...Cesta a příjemně nervózní tlachání o věcech, na který už si nikdy nevzpomenu. V Hradci je oproti tý naší díře příjemně, povědomě, moderně a tma. Když opomenu toho cikána, co nás fakt hodně podezřele pronásledoval takovou trasou, že už prostě bylo jasný, že de za náma a právě z tohohle důvodu nucenou zastávku na nějaký to točený, obešla se návštěva týhle bizarní metropole bez konfliktů - ne jak posledně (nebudu se rozepisovat o RFP 2008 a několika nezávislejch konfrontacích s místníma nazi-bojůvkama, hehe...:D ). Dvouhodinovej noční vejšlap hradeckym předměstim a byli sme na místě, kde se mě zmocnilo trochu až dětinský vzrušení podobný příjezdu na známý místo, kam ste jezdili o prázdninách. Potmě sme naprosto dementně postavili stan, načež moje spolucestující Klára uvyklá městskýmu životu okamžitě zalehla a usnula, já sem se ovšem nemínil vzdát a zdárně sem se v asi 3 ráno sešel s početnou pololegální a opilou výpravou z oblasti Karlovarsko-Sokolov-Chodov, kde sem se na chvíli uchýlil k bezstarostnýmu popíjení životu nebezpečnejch lihovin s pocitem, že sem konečně na místě a nikdo už mě vodsud pro příštích pár dní nedostane. Let the games begin!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)